Kielské hospodské rozhovory

GM Kernspecht v rozhovoru s Thomasem Glavinicem.

Dal jsem si na sebe červenou bundu, aby bylo jasné, kdo je dotazován.

Thomas Glavinic: Nechal jsem svou světle žlutou bundu doma. Ale skvělé, pojďme hned mluvit o tvém módním stylu. Jsi módní člověk?
Nemyslím si ... ale jsou věci, které pro mě módou jsou.

Například?
Auta, auta jsou pro mě móda!

Otázka vlastně směřovala na tvůj postoj k času jako takovému. Děláš něco, co vychází z tradice?
Ano… móda to je špatné slovo, ne, řekněme "styl". Móda bylo špatné slovo, styl.

Čerpáš z tradice, kterou jsi vzal jako základ pro něco nového. Ale ta nová věc začala dávno před tebou. Nebylo by to v této podobě, kdyby před tebou už lidé nepracovali na tvém systému, jak to vidíš? Vidíš čas jako něco plynoucího, nebo je ti to vlastně jedno?
Je mi to jedno.

Je ti to jedno? Ty jsi hodina nula?
U mě se to v průběhu let měnilo. Na začátku pro mě bylo nesmírně důležité, co bylo přede mnou. Chtěl jsem to chápat a chtěl jsem se víceméně postavit do této řady. Mezitím jsem narazil na věci, které přede mnou nebyly, nebo řekněme alespoň nebyly v této řadě, a proto je to, pokud chceš, hodina nula.

Kdy vlastně začíná skutečný akt tvoření, co je hodina nula, kdy jsi začal dělat něco úplně nového? Myslím si, že na začátku se člověk do určité míry spoléhá na tradici, a pak vytváří to nové. Zakládá něco nového a už se nestará o to ostatní. Kdy to bylo u tebe?
Velmi jednoduše, když jsem dostal svůj desátý mistrovský stupeň.

To bylo nedávno!
2000, to bylo skoro za rohem, tedy před 16 lety.

Takže to opravdu začalo tam?
Začalo to skoro v tento den.

Dovolil jsi si to teprve tehdy? Nebo ti to teprve tehdy došlo?
Nejprve jsem se pokusil naučit všechno, co bylo tehdy k dispozici, měl jsem hodně trpělivosti, následoval jsem svého učitele od roku 1976, a předtím, tedy od roku 1970, jsem už také dělal Wing Chun, a dlouho předtím, od roku 1958, jsem se již začal věnovat bojovým uměním vůbec.

Jak to všechno začalo, nebo začněme tak, jak ses k tomu dostal?
Nikdy jsem nechtěl prohrát, myšlenka ležet na zemi a mít někoho nad sebou, pro mě byla nesnesitelná.

Odkud to přišlo…?
Zažil jsem to s jedním spolužákem. Tento spolužák byl v mé přítomnosti zbit značně staršími, většími a těžšími chlapy, a já jsem nemohl zasáhnout. Protože jsem v té době nebyl nejsilnější, byl jsem hubený a slabý. To bylo nesnesitelné. Od té doby jsem okamžitě začal trénovat, se závažími, vybudoval jsem si tělo od hladového kluka k docela silnému muži.

Jak dlouho to trvalo?
U mě to šlo docela rychle, mé tělo funguje tak, že rychle nabrat svaly není problém.

To byla taková iniciace.
Věřím tomu, ale nejsem si úplně jistý, protože jsem tuhle historku vyprávěl tak často, že jí už sám věřím. Je možné, že si pamatuji tento příběh, ale už ne na detaily tohoto incidentu.

Zní to přinejmenším dobře. Fakta jsou druhotná.
V každém případě je to hezký příběh.

Bylo to ještě v Kielu?
Ano, bylo to ještě v Kielu!

Chodil jsi tam do školy?
Ano, udělal jsem všechno pro svůj cíl, stát se silným. Vzdal jsem se kouření, budoval jsem své tělo, trénoval jsem, dělal jsem všechny cviky, naučil jsem se bojové techniky. Udělal jsem všechno, co bylo k dispozici, tehdy nebyl internet. Nebylo možné se pořádně informovat. Takže všechno, co bylo k dispozici, jsem dělal.

Začínal jsem se zápasem, můj strýc byl zápasník. Dokonce jsem zápasil profesionálně, abych si přivydělal na studiích. V mém domě žil profesor psychiatrie a ten měl bratra, a ten bratr byl pastor, a tento pastor měl wrestlingový tým.

Takže značka Otto Wanz?
Ano, něco takového. Poté jsem složil svou maturitu a částečně ji financoval wrestlingem. Až do roku 1970. V Kielu jsem měl často možnost sledovat wrestlingové akce v Ostseehalle. Bylo tam spousta zajímavých věcí. Měl jsem také známého, který měl za cíl "překonat" super dobré zápasníky ve nočních hospodských podnicích. 

"Nikdy jsem nechtěl prohrát, myšlenka ležet na zemi a mít někoho nad sebou, pro mě byla nesnesitelná."

Co dělal?
Vypadal jako písař, to jsem také popsal v knize "Karl od pobřeží". Když přišel evropský nebo německý šampion v boxu či wrestlingu, vyhledal je v přístavních hospodách, kam po svých zápasech chodili. Pozval je na skleničku, a když byli trochu opilí, tak je jedním úderem knokautoval. Když se vzpamatovali, hledali ho. Ale on utekl. A někteří pak zůstali pár dní ve městě, aby ho našli. Dokonce utíkal i z oken na toaletách. Samozřejmě by je v normálním zápase neporazil, ale dokázal je srazit jedním úderem. Dnes se tomu říká "Sucker-Punch".

Není to tak, že to může skoro každý? Nebo řekněme to takhle… Jakou roli hraje schopnost snášet údery v konfliktu? Kdo dostane úder loktem do obličeje plnou silou, ten už se přeci nezvedne.
Mohou být lidé, kteří mají takovou bradu, ale mnoho jich není. On je srazil jedním úderem, byli KO, byli odpočítáni. On byl neuvěřitelně šťastný a rychle zmizel, aby ho nikdo nemohl chytit.

To chápu. On prostě praštil.
Přesně, zaměřil se na bradu.

Ale nikdo se nemůže vyhnout úderu, když přijde z ničeho nic.
Ne, on se taky rozmáchnul, použil celé tělo a pravděpodobně dokonce ještě vyskočil.

Dá se říct, že to byl trochu problémový člověk, který se občas dostal do konfliktů?
Vlastně mu se nikdy nic nestalo, myslím, že dokonce stále žije!

To je takzvaný biotop bojových sportů, ze kterého pocházíš. Měl jsi přístup k takovým lidem, kteří…
Pozoroval jsem takové lidi.

Co jsi dělal po celý den?
To bylo později, v době, kdy jsem byl na večerní škole, abych udělal maturitu. Měl jsem samozřejmě čas, a tak jsem šel ke svému příteli Karlovi, Karlu Kochovi, a sledoval, jak to ve skutečném životě chodí. Měl přístavní hospodu a byl sám talentovaný bijec. Citoval Shakespeara a Nietzscheho, byl velmi vzdělaný, vysoce filozofický, esoterický, měl všechno, co si jen srdce může přát, a dokázal uhodit neuvěřitelně tvrdě.

Zajímavé! Abych na to nezapomněl… Je pravda, že dříve, když chtěl někdo být mistrem v jednom z bojových umění, byl zároveň také vzděláván v uzdravování, tedy v medicíně? Takzvaně, aby mohl také léčit ty, co zranil?
U Asiatů to tak určitě bylo, ano.

Ty jsi se o to také někdy zajímal?
Teprve v poslední době se o to zajímám. Před tím, než mi bylo 70, mě to vůbec nezajímalo, cítil jsem se jako by mi bylo 38.

Takže nyní se cítíš na 70?
Pojďme změnit téma!
Teprve v poslední době mě to také zajímá, ale ne zase tak moc, přesto mě to zajímá.

Měl jsi někdy nějaké přání ohledně povolání? Kromě učitele?
Měl jsem dvě přání ohledně povolání, která jsem si splnil. Jedno z nich bylo stát se policistou, protože jsem vždy stál na straně práva a pořádku.

Zrovna jsem chtěl říct, že jsme si také vždy hráli na lupiče a policisty nebo na kovboje a indiány, a ti policisté a kovbojové byli většinou spíše problematičtí spoluhráči, které jsme rádi poráželi, protože představa práva a pořádku obvykle byla tak trochu nudná.
U nás to tak nebylo, ale já jsem se spíše chtěl stát detektivem, což se mi z různých důvodů nepodařilo. A mé druhé přání bylo být učitelem latiny a řečtiny. To byly obě povolání, u kterých se moc nevydělává, ale fascinovalo mě to, a peníze pro mě nehrály roli.

Od kdy jsi věděl, že bojové umění je tvůj život?
To jsem dělal jen tak mimochodem, a právě proto mě to tak baví. Když se cítíš trochu v pohodě a umíš se fyzicky bránit... Měl jsem romantickou představu o policii.

V Rakousku policisté vůbec nedostávají řádné školení v sebeobraně. To si podle mých informací musí platit sami.
Tehdy jsem na policii zavedl karate.

Kolik ti bylo tehdy let a od kdy do kdy jsi byl policistou?
Už si to přesně nepamatuji, odhaduji to tak na roky 1963/64/65.

Narodil jsi se v roce 1946?
1945. V tomto období jsem byl policistou, ale nedostal jsem se do v policejní kariéře tak vysoko jak bych potřeboval, abych mohl být komisařem.

K tomu byla potřeba maturita?
Mohl jsi si udělat policejní maturitu, ale učitel na policii, který byl za mě zodpovědný, mi zablokoval cestu k vyšší policejní kariéře, protože jsme měli stálý spor o tom, kdo umí lépe německy – samozřejmě jsem to byl já (směje se)! Ale on si myslel, že to byl on, a nedostal jsem známku z němčiny, kterou jsem potřeboval. Tak jsem udělal maturitu na večerní škole, získal jsem jedničku z němčiny, studoval jsem, a pak jsem měl všechno potřebné, abych se stal učitelem.

Na první škole, kde jsem mohl učit, jsem se setkal právě s tímto učitelem jako kolegou v učitelské místnosti. Hned jsme se poznali, zeptal jsem se ho: "Co tady děláte?" a on řekl: "Učím tu psaní na stroji a stenografii." Řekl jsem mu: "Vy jste přece učitel němčiny!" A on: "To tady učit nemohu, na to nemám vzdělání." A já jen: "Huch!"

Nuže, vděčím mu za to, že jsem nyní měl maturitu a mohl pracovat jako učitel na střední škole. Bez něj bych zůstal u policie, prakticky mi pomohl. 

"… vždy jsem stál na straně práva a pořádku."

Takové neštěstí může být někdy dokonce prospěšné. Bylo ti tehdy přibližně 25?
Ano, na školách jsem byl asi v letech 72, 73.

Jaké to byly školy?
Dopoledne to byla soukromá škola středním škola, odpoledne obchodní gymnázium a večer večerní reálka.

Jak dlouho jsi tam zůstal?
Na soukromé škole až do roku 1978.

V roce 1978 jsi už měl své WT školy.
Ano, tehdy jsem dělal obojí.

Vyprávěl jsi mi, že jsi byl v Londýně v "tajných Čínských školách". Aha, začínám chápat tvůj plán. Jako učitel máš přece hodně volného času. To je výhodné, když chceš studovat tajných Čínských školách. Takže jsi to udělal i z tohoto důvodu. Šikovné!
Byl jsem ještě důmyslnější. Soukromá škola, kde jsem každý den dopoledne učil angličtinu, němčinu a tělocvik, byla poměrně malá a neměla vlastní tělocvičnu. Tak jsem si pronajal vlastní tělocvičnu pro své studenty bojových umění a studenty soukromé školy. Byl jsem totiž zodpovědný za tělocvik pro všechny třídy. V této tělocvičně jsem vyučoval své kung-fu a zároveň tělocvik pro celou školu. A kdo se mnou ještě cvičil soukromě, byl samozřejmě v tělocviku mnohem lepší než ostatní.

To bylo velmi chytré.
A já jsem byl pořád zaměstnaný sportem a angličtinou. Ve všech třídách jsem byl učitelem angličtiny a tělocvikářem.

Jaká to byla škola?
Byla to soukromá škola s velmi malými třídami, což bylo v Kielu velmi módní a velmi exkluzivní. Měl jsem přibližně 150 studentů.

To nebyla škola s celodenním vyučováním?
Ne, ne, to bylo jen dopoledne. Sportovní studenti ke mně přicházeli už v 8 ráno.

Win-Win situace. Dostáváš plat za to, že seznamuješ lidi se svým Wing Tsun
Přicházeli ke mě domů ráno, což bylo praktické, protože mé učebny byly v domě. Přicházeli ráno a zazvonili u mě, já jsem říkal: "Jé! Už jste tady?!". Můj tělocvik se vždy skládal z boxu, fotbalu a trochu běhání - to všechny bavilo, i holky. A také zvedání činek. Měl jsem tam i takovou dráhu s činkami, které mohli zvedat, to byl zábavný tělocvik.

A teď to přijde. Byl jsem také učitelem angličtiny, a každá třída mohla každé dva roky jet do Anglie, a za to jsem byl zodpovědný. Doprovázel jsem celou třídu, vzal jsem si s sebou svého učitele karate jako průvodce, svou ženu a ještě někoho dalšího jako doprovod. Byli to částečně učitelé karate, kriminalisté a moje žena. A pak přišla další třída a my jsme toho využili, abychom se podívali na různé bojové styly. Mé studenty to zajímalo, protože většina z nich už chodila na mé lekce bojových umění. Tak jsme se v Londýně dívali na všechny kung-fu styly. Vstoupili jsme s 20 dětmi — co se týče dětí, měli už 14, 15, 16, 17 — posadili jsme se a sledovali jsme. To pro mě byla skvělá práce a obrovská zábava pro studenty.

Jak dlouho jste ty a tvoje žena vlastně svoji, pokud se mohu tak přímo zeptat?
40 let.

Nevím, jestli o tom chceš něco vyprávět, ale chci se zeptat: Jak jste se poznali?
V roce 1970, na lekci kung-fu.

Na lekci kung-fu.
Ano, kde jinde, když na nic jiného nemám čas.

Poznal jsi ještě někoho jiného, tedy v prvních letech?
Ano, kuchaře, kadeřníky, obsluhu na čerpacích stanicích, automechaniky a motorkáře.

Je to obecně mnohem zajímavější společnost než umělci a spisovatelé. Většina z nich jsou absolutní odborníci na jednu věc, a to se v tvém oboru určitě také najde. Odborníci ale málokdy dosáhnou většího úspěchu.
Ano, to je pravda.

Jakou roli vlastně hrála tvoje výchova u tebe? Prosím, pověz mi něco o svém otci, který vypadal jako docela fascinující osobnost.
Můj otec byl kouzelník, nejprve takový iluzionista, jak si to většina lidí představuje – s kouzlením s králíky, hraním si s kulečníkovými míčky a kartovými triky. Měl však také mentální schopnosti. Mohl ti dát něco do ruky, ty jsi to vzal, a on tě pak mohl přesvědčit, že to je hrozně horké a že tě to pálí, a pak jsi to upustil a měl na ruce popáleninu. Měl takové schopnosti.

To jsi si vyzkoušel?
Ano, ano, to jsem zažil. Byl opravdu dobrý.

Čemu to přičítáš? Jak to podle tebe funguje?
Sugestivní vliv. Můžeš někomu vnutit různé myšlenky.

"Pověz mi prosím něco o svém otci, který se zdá být docela fascinující osobností."

Ale promiň, odkud pocházela ta popálenina?
Ano, tu si člověk může také představit.

Takže je tam, nebo není?
Ano, určitě tam je, vidíš ji přece také.

Ovládáš svou mysl natolik, že někdo může mít na ruce jizvu?
On si ji způsobí sám.

Ale pokud se teď budu snažit, pravděpodobně to nedokážu.
Ne, ne, ne, pravděpodobně ne. Ale pokud si to potom vsugeruješ, pak to dokážeš. Skrze sugesci, hypnózu…

Není pravda, že hypnotizovat můžeš jen někoho, kdo s tím souhlasí?
Můžeš ho také přelstít, máme tu experta, Marka, který se v tom vyzná. Já se v tom tak moc nevyznám, nemám s tím nic společného. Ale můžeš přelstít někoho, kdo je hypnotizován, ještě dříve, než si to uvědomí.

To je ale velmi zajímavé, vždycky jsem si myslel, že to je nemožné. To je přece nebezpečné, to je vlastně zbraň, můžeš lidem vnutit cokoliv.
Viděl jsem to, byl jsem u toho, když dělal takové věci, a byli tam lidé, kteří s tím nesouhlasili, a on to přesto dokázal. Samozřejmě byly i případy, kdy se mu to nepodařilo. Třeba u mě. Tam to prostě nebylo možné.

Bohužel znám jen lidi, kteří říkají, že to viděli. Ale nikdy jsem neslyšel o takové zkušenosti přímo z první ruky.
Existují takové příběhy o Gurdjieffovi, toho znáš, že? O něm se také říká, že byl prostě neuvěřitelný.

Tvůj otec už bohužel nežije.
Bohužel ne, pořád na něj každý týden myslím. Byl to docela zajímavý člověk. Procházel Kielem za ruku se šimpanzem, byl velmi malý, měřil 1,65 metru.

Kolik ti bylo v té době let?
To jsem nezažil, tenhle příběh jsem jen slyšel. Prý to bylo za války nebo tak nějak. Měl Bugatti, měl několik aut a několik motocyklů, a když k němu přijeli přátelé na návštěvu, každý si mohl půjčit nějaké auto nebo motorku a jeli na nějakou závodní dráhu a řádili po okolí. Měl také soukromou zoo se spoustou zvířat.

Odkud měl peníze na všechny tyto věci?
Můj otec byl takový talentovaný samouk s mnoha schopnostmi. Dělal spoustu různých věcí, byl podnikavý. Začal bez peněz a měl obuvnickou továrnu, opravnu obuvi, barvírnu obuvi a mnoho poboček po celé zemi. Jeho auta jezdila všude, vyzvedávala boty a nechávala je opravovat. Měl 40 nebo 50 zaměstnanců, kteří opravovali obuv. Nejprve se stal mistrem řemesla a potom se vypracoval, byl to samouk. Měl umělecký talent. Uměl také malovat a hrát na mnoho hudebních nástrojů. Učil se u malířů a také se naučil kouzlit. Brzy měl dost peněz a najímal si nejlepší učitele z celého světa. Měl běžné vzdělání na základní škole a pak se naučil angličtinu, italštinu, španělštinu a esperanto.

Jak byl starý? Byl to už starší otec?
Ano, byl už starší. A můj otec se také učil sebeobraně.

On byl také zápasník, že?
Ne, to byl můj strýc. Můj otec se zřejmě učil sebeobraně od Gurdjieffa, který byl také tanečním a učitelem sebeobrany. Bylo to totiž nějakou dobu v Drážďanech a můj otec tam často jezdil. Byla to taková sebeobrana, se kterou můžeš být silnější, i když jsi slabší. Můj otec mi také ukázal spoustu triků proti silnějším lidem. Na koncepty a principy jsem byl tehdy ještě příliš mladý.

Okej, rozumím. A jakou roli pro tebe hrála tvoje matka?
Můj otec byl černovlasý, vypadal jako cikán, i když jím nebyl. A proto si také všichni během války mysleli, že je cikán. Moje matka pro mě udělala všechno, byla jako lvice. Měla zcela blonďaté dlouhé vlasy a byla krásná jako filmové hvězdy té doby. Můj otec jí daroval bílé kožichy, takže oba vypadali jako…

...ohromující pár.
Ohromující pár!

To znamená, že jsi se vlastně narodil jako místní celebrita.
To samozřejmě bylo všechno před válkou. V mé době bylo všechno o něco nenápadnější. Ale ano, i tak byli docela nápadným párem.

Jak dlouho jsi u nich žil?
Až do doby, kdy můj otec zemřel, jsme byli všichni spolu. Kolik jsem tehdy měl let? Až do poloviny 60. let, nech mě popřemýšlet, to bylo asi do roku 1963.

Velmi brzy jsi ztratil otce, co to s tebou udělalo?
Učinilo mě to samostatným. Můj otec byl velká autorita. Můj otec si vždy myslel, že z mě nic nebude, že jsem lenoch. To mi moje matka prozradila až po letech.

Jsi citlivý člověk. Všiml sis u svého otce, že nebyl úplně spokojený? Neměl jsi touhu, i kdyby podvědomě, něco dokázat i tvému mrtvému otci?
To druhé určitě. Ale až když jsem to slyšel od své matky, sám jsem si toho nevšiml. Když jsem pak s mým spolkem měl brzy úspěch, řekla mi to. "Otec tě viděl jen, jak čteš staré latinské knihy nebo romány na divokém západě, cvičíš a shazuješ lidi na zem. Nikdy neviděl, že bys dělal něco, čím bys mohl vydělávat peníze."

Já bych ti to asi neřekl. To je informace, kterou jsi možná nepotřeboval.
Ano, ale nijak mě to nerozrušilo, nebo neovlivnilo. Naopak. Připadalo mi to vtipné. Protože myslím, že jsem vždy nevědomě, nebo intuitivně dělával věci, které nějak dávaly smysl až později.

"Musím se tedy naučit uchopit tento šálek kávy tak, aby mě nemohl zasáhnout!"

Jak moc jsi si vědom toho co děláš? Co si myslíš že děláš a co skutečně děláš?
V poslední době jsem hodně naladil své vnitřní Wing Tsun na vědomou úroveň.

Kontroluješ se někdy ohledně toho na co právě myslíš?
Ne, to nedělám. Ale už mnoho let to dělám jinak. Nastavím si hodinky, pak zazní signál, a hned se ptám sám sebe, kdo jsem, a co právě dělám.

Aha? Víš kolik je hodin? Nastavuješ to tak, aby ses ujistil, kolik hodin bude, nebo…?
Ne, to ne. Potřebuji jen signál jako takový, který mi připomene, abych si vzpomněl sám na sebe. Pak se probudím s určitými pohyby z formy Siu Nim Tau.

To určitě hodně pomáhá. Když se teď podíváš na mladíka, kterým jsi byl ve 25 letech: Jaký byl? Máš s ním stále hodně společného, nebo je to úplně jiný svět, jiný člověk?
Nevím, možná jsem stále úplně stejný, jen už nejsem tak svalnatý.

Hmhm, no jo. Určitě jsi zažil nějaké změny ve svých názorech na svět, ale také ve svých osobních představách o tom, jak by měl tvůj život vypadat. S pětadvaceti jsi si určitě představoval svou budoucnost. Nebo jsi žil ze dne na den?
Ano, měl jsem takové představy: ležet na trávníku, jezdit na motorce, budovat svaly..

Ale někdy to skončilo, že?
V té době jsem si nikdy žádný cíl nestanovil.

Ano, ale vybudování EWTO je přece…
To je výsledek…

… výsledek kreativní lenosti?
Ano. Přesně tak. Prostě se to stalo. Vzniklo to. Mnoho lidí si myslí, že když je to tak velké, musí za tím být nějaký plán. Není. Teď už plán máme, máme cíl. Teď mám kolegy, studenty, partnery a odborníky, kteří se mnou plánují. Jsou to dobří plánovači.

Takže je to tak, že faktor zábavy výrazně určoval tvůj život. Že tě něco baví.
Ano, přesně.

A je to tak stále? Nezměnilo se to?
Ano, nezměnilo. Dělám jen to co mě baví, a co mě nebaví, to odkládám nebo deleguji.

V hrubých obrysech, co ti v životě přináší potěšení?
Učit. Učit a učit se. Nejprve se učit, sebevzdělávat. Pak učit, předávat, a při vyučování o tom mluvit. Tím se to také učím. Než to začnu učit, vlastně to ještě neumím. Umím to až ve chvíli, kdy to někomu předávám. Když to někomu předávám, musím to formulovat, musím nad tím přemýšlet a pak pronášet různé výroky a následně se dívám, jestli jsou správné.

Jak si u člověk jako ty představit myšlení? Myslím v souvislosti s bojovým uměním. Přemýšlíš například: "Dobře, mám teď tento problém s touto pozicí. Co bych mohl udělat, jak bych to mohl změnit, co bych mohl napodobit?" Nebo se to všechno děje nevědomě?
To se každým rokem měnilo. Myslím, že na začátku jsem jen tak zkoušel a díval se, "co se stane, zda to funguje." A možná později jsem se ptal, "proč to funguje?". Na začátku jsem byl spokojen, že to funguje, a že to nikdo neubrání, a pak jsem se začal ptát, "proč to funguje?".

Objevoval jsem pohyby, které v normálním WT programu nejsou, ale fungují prakticky na každého. Ať už je používám na komkoliv, ať je to mistr nebo velmistr, vždy jsem ho mohl trefit. A až donedávna bych ti to nedokázal popsat a vysvětlit. Poté jsem se začal ptát, a není to tak dávno: "Proč to fungovalo, a co vlastně dělám?" Když se v té situaci ocitnu, přemýšlím: "Jak se sem má ruka dostala, jak to že to funguje?" Je třeba to zpětně analyzovat. Není lehké rozpoznat zákony podle kterých to funguje, rozpoznat samotnou funkci.

Určitě jsi se zabýval šachy. Wiliam Steinitz byl od roku 1866 prvním oficiálním mistrem světa. Před ním byla myšlenka, že v šachu existují všeobecně platné zásady, mírně řečeno, ne příliš rozšířená – například, že člověk smí útočit teprve tehdy, když k tomu dostane příležitost od protivníka. Nicméně mistr světa v šachu Capablanca jednou řekl: "Vím, že vlak je dobrý. Ale nevím proč."
To jsem také z tvé otázky četl. Nicméně dnes mohu říci, "Teď už dokážu přesně říct, proč je nějaký pohyb dobrý, a také přesně vysvětlit, proč."

Teď? Dříve ne?
Ne, dříve ne. Není to tak dávno. Mluvíme o pár letech. Teď ti mohu přesně říct, který tah je dobrý. Už předtím, než ho udělám, to vím. Dříve jsem to nedokázal. Intuitivně jsem se dostal na správné místo a hned jsem věděl, že to bylo dobré! Ale teď to vím dopředu. Teď dokážu přesně formulovat, co je správné. V každém okamžiku je jen jedno správné řešení, v tomto ohledu vůbec neexistuje svoboda.

Opravdu? Ve WingTsun, nebo všeobecně při fyzických konfrontacích?
Řekněme v mém iWingTsun. Tam neexistuje vůbec žádná svoboda. Na začátku boje mám několik možností, ale v okamžiku kdy se již v situaci ocitnu, existuje jen jedno správné řešení. Všechny ostatní jsou velmi pochybné, v každém případě by řešení situace s jejich pomocí nebylo bez námahy. To jsem napsal už před mnoha lety ve své knize o bojové logice. Teď říkám to samé, ale důvody se změnily.

Mluvíme o teoretických konfrontacích? Protože reálně nebude existovat protivník, který by to dokázal využít?
Ano, teď nemluvím o ulici, myslím to v akademickém smyslu.

Co je WingTsun? Umění? Věda? Sport? Směsice všeho?
Věda. Ještě před pár lety jsem říkal že "je to umění." To jsem přebral z knih a filmů. V žádném případě to tak není. Je to věda!

 "Teď se mi spontánně vybavilo slovo, které můj děda stále znovu používal, také v souvislosti se sebou samým: Jsi Filuta."

"Ano, souhlasím. Filuta se hodí."

Znamená to, že to vlastně opět snižuješ na řemeslnou úroveň?
Ano, je to řemeslo, ale především je to věda. Pro mě.

Jaký je rozdíl mezi vědou a uměním?
Chybí tvůrčí prvek, není tam nic tvůrčího. Opravu, není to nic jiného než logika, matematika, fyzika nebo geometrie. Pokud si tedy nemyslíš, že tyto vědy jsou umění.

To mne až do dneška nenapadlo.
Dříve bych řekl, že je to umění, že v tom, co jsem dělal, bylo hodně kreativity. A chtěl jsem své žáky vychovat na 'bojové umělce'. Dnes vím, že to vůbec není třeba. Vždy se mluví o 'bojových umělcích'. Přitom stačí být dobrý 'řemeslník'.

Jde ti teď o geometrii a fyziku.
Ano. Jde o vektory, jde o energie.

Přesto nejde o slepé učení technik zpaměti, ale jde o principy a porozumění?
Nejde o žádný konkrétní předem daný pohyb, ten teprve vyplyne. Protože jaký pohyb uděláte, vyplyne až z kontaktního bobu.

Nejdříve není nic jasné, žádný pohyb není přítomen, ale tělo se naučilo pohybovat určitým způsobem, bez ohledu na to, zda tam protivník je, nebo není. To znamená, že bys měl být schopen tento pohyb udělat i při sahání po šálku kávy. Ano, kdybych teď sahal po šálku kávy, musel bych ho uchopit takto. Pokud bych ho uchopil jinak, například takto, dostal bych se do nebezpečí. Pokud by tento šálek byl lidským zápěstím a zaútočil by na mě, byl bych zasažen. Musím se tedy naučit uchopit tento šálek tak, aby mě nemohl zasáhnout. Beru ho takto. Všimni si, jak jsem chráněn. A pak, když ho přitahuji k sobě, nejprve ho dostanu na tuto linii, vytáhnu loket a pak ho takto vracím zpět. Tak jsem opět chráněn.

Vidím, nemáš snadný život, když máš s šálkem kávy takové spory…
Ano, to je princip konvexního a konkávního, musí se to pořád cvičit. Takže, kdykoli něco uchopím, jako například tohle, uchopil bych to takto. Ale pokud to uchopím takto, podívej se, může mě to ohrozit.

Velmi poučné.
Musím znát rozdíl mezi 'vnitřkem a vnějškem'. Sice neexistují pevně dané pohyby, ale určité způsoby pohybu musí člověk samozřejmě chápat. Musí se jednat o anatomii a funkci lidského těla a o to, jak používat své tělo určitým způsobem. To souvisí se strategií, což znamená, že se to musíš samozřejmě naučit, ale nejprve to musíš pochopit. Musíš přesně vědět, že něco takového nesmíš dělat… protože jsi uvnitř. To znamená, že musíš vědět, jak něco uchopíš, abys to přitáhl k sobě, nebo jak něco uchopíš, abys to od sebe odtlačil. A tvé tělo musí pomáhat tvé ruce. To můžeš dělat i vsedě, to je […] proces.

Vlastně bych se tento způsob WingTsunu měl umět naučit i bez pohybu.
Souhlasím s tebou, dávalo by smysl se to naučit i bez provádění pohybu.

Jenže pak chybí praxe.
K učení nepatří jen to, že se musíš hýbat, tedy ne hlavně. Ale občas ano, aby se to osvětlilo.

To ale také znamená, že pro tvé vnitřní WingTsun je zásadní podmínkou určitá inteligence. Proto se ho neučím.
Určitě není vhodný pro každého začátečníka, proto jsme naše WingTsun rozdělili na několik částí. První částí je samozřejmě napodobování pohybů. Žák se učí dané pohyby, učí se formy, učí se dané odpovědi na otázky, i když by to mělo být jinak. Ale tím začíná, aby měl něco, s čím si může hrát. Nejprve se musí začátečník učit, jako když se učí jazyk, několik slov. Musí umět časovat určitá slova, přidávat přídavná jména, tak trošku si s tím pohrát. To je první věc kterou dělá. A pak postupně přechází k tomu, že se neučí určité pohyby, ale že se učí pohyb jako takový. Přemýšlí se o tom, "Jak to udělat, abych se mohl pohybovat bez námahy?" Pak se učí principy, nejen pohybové principy, ale také principy boje. A tak postupně hrají naučené pohyby menší roli. Naučené pohyby jsou pro nás již mrtvé pohyby. To jsou pohyby, ke kterým se již nechceme vracet. Živý pohyb, pohyb jako takový, je správný. Jak se mohu v tomto okamžiku pohybovat, aniž bych se vracel k pohybům, které jsem se dříve naučil? Tedy i ve smyslu zenu. Co je nejlepší v tomto okamžiku, co je nejlepší v této situaci?

Vždycky jsi žil zde v Kielu?
Ne, na začátku jsem žil v Kielu, pak jsem bydlel v policejních kasárnách, poté jsem žil ve Fehmarnu, což je takový ostrov v Baltském moři, a pak u Heidelbergu. Jednou jsem se vrátil. Kromě toho žiji tři měsíce v roce v Itálii. V Toskánsku. Bydlím uprostřed vesnice, v takovém malém řadovém domku. Napravo ode mě bydlí místní kouzelník. A nalevo jiný a naproti…

"Jaké osobnosti tě ovlivnily?"

Tak se navzájem učíte kouzla a WingTsun.
Téměř. A naproti bydlí Filippo, můj Italský zástupce. Mají tam nejlepší espresso, nejlepší zmrzlinu a pastu...

To zní dobře. Existuje něco mimo svět zápasení, co tě fascinuje? Jsou nějaké oblasti, které tě vždy zajímaly?
Vlastně jsem se zajímal jen o velmi málo věcí. Ale o to intenzivněji. Sbírat a řídit staré automobily, moderní a staré jazyky, latina a řečtina. Chtěl bych se znovu pokusit mluvit latinou jako živým jazykem. Samozřejmě bojová umění. Filozofie, trochu psychologie, ale vždy jen ve vztahu k mým bojovým uměním. Takový vztah se vždy najde ...

Ty jsi vlastně v zásadě samouk. To je to, čemu, myslím, nejvíc věříš, že?
Ano. Velmi těžko se učím od ostatních lidí. Už když jsem byl na univerzitě jsem se na přednáškách vlastně nic nenaučil. Vlastně jsem tam chodil jen aby mě profesor viděl. A mezitím jsem pod lavicí četl jeho knihy. Zatímco on tam přednášel, já jsem už skoro dočítal celou jeho knihu. A když pak opravdu přišel a zvědavě se podíval co vlastně dělám, našel pod lavicí svou knihu a byl ze mě úplně ohromen. Protože jsem už skoro přečetl jeho knihu. Ve dvou, třech přednáškách jsem tu knihu přečetl. Umím velmi rychle číst.

A to si pak člověk zapamatuje, že?
To důležité zůstává. Ne nutně detaily.

Pamatuješ si tedy i podrobnosti?
Ano, ano. Nečtu takto. Čtu přibližně takto. Diagonálně. V hlavě mi zůstává hodně věcí. Takže pak mohu úžasně blufovat.

To si dokážu představit. Jsi taková hráčská povaha, že?
Ano, mohu navodit dojem, že opravdu rozumím nějakému tématu.

Teď se mi spontánně vybavilo slovo, které můj děda stále znovu používal, také v souvislosti se sebou samým: Jsi Filuta.
Ano, souhlasím. Filuta se hodí.

Jaké osobnosti tě ovlivnily? Není to tak, že v životě duševně aktivního člověka existují v určitých fázích zvlášť důležité osobnosti, které mohou trvat tři roky, nebo třeba i 20 let?"
Ano, to je pravda. Ovlivnil mě Karl Koch. Byl to barman v přístavní hospodě.

Můžeš říct proč? Ne každý ho zná.
Byl tak neuvěřitelný, když vyhazoval lidi. Neumíš si představit, jak byl cool.

Ohromil tě jeho coolness a bojové schopnosti. Nebo ještě něco jiného?
Byl nesmírně zdvořilý, než udeřil. Vyjadřoval se tak zdvořile, že bys měl pocit, že ti chce pomoci s kabátem. Měl hluboký hlas a velmi jasnou výslovnost. Pak se mě ještě ptal, jak by ho měl poslat k zemi. Řekl jsem mu: 'Karle, dnes jsem od tebe ještě neviděl žádný loket.' A pak mu dal loket.

Byly k tomu nějaké důvody, byli to ti praví, které…?
Ano, důvody tam byly.

Takže nedošlo k tomu, že by byli zraněni nevinní.
V tom žádní nevinní nebyli. Ne, ne, byl nesmírně spravedlivý. Vnímal, když někdo přišel, aby ho napadl nebo vyzval. Měl zkušenost rozpoznat, kdy někdo začne být agresivní. To poznal i podle toho jak seděl, podle nápojů které pil, jak držel ruku, kám směřoval palec a kde měl nohy. Lidi důkladně studoval. Věděl přesně. 'Dávej pozor,' říkal, 'ten hned vyrazí a zaútočí na mě.' Když jsem řekl: 'Myslíš?,' on odpověděl: 'Podívej, jak sedí, kam ukazuje palec, podívej, co si teď objednal na pití.' Říká: 'Za chvilku to začne,' a pak to začalo. Vždy přesně odhadl, kdy lidé zaútočí.

Co jsi se od něj naučil?
Právě tohle. Rozpoznat, vědět, kdy to začne.

Je to intuitivní, nebo… je to pozorování?
On pozoroval. Věděl kdy zaútočí, a stál ve spravý okamžik tak, že ho nemohli skutečně zasáhnout.

A teď mluvíme o fascinaci jeho fyzickými a psychologickými schopnostmi, nebo existuje něco víc, co ti takříkajíc přiblížilo jeho moudrost světa?
Měl moudrost světa. Byl velký filozof, nebo asi stále je, a přečetl všechno. Přečetl Danta, Konfucia, Shakespeara, Goetha, Nietzscheho a všechno to dokázal citovat a vykládat. Měl velmi hluboký hlas. Byl školený operní zpěvák, dokázal také takové písně zpívat. Byl to nesmírně fascinující člověk. Byl jsem jím, kolik mi tehdy bylo, osmnáct, devatenáct, dvacet, zcela ohromen.

Otcovský přítel?
Ano, přítel, ale otcovský ne. Samozřejmě starší přítel. A vím, že mnozí z mé třídy na gymnáziu tam po škole chodili a poslouchali jeho příběhy. Dokázal předčítat z Homérových bájí, byl velmi vzdělaný.

"Otázka, kterou jsem Ti chtěl určitě položit: Kdy jsi byl ve svém životě nejvíce nešťastný?"

Také samouk?
Ano, jednoznačně ano.

Akademici jsou občas trochu... no... Není tak, že bys byl tolik zaujatý akademickými lidmi?
Jsou většinou trochu nudní. A on rozhodně nudný nebyl, byl fascinující…

A do kdy byl pro tebe důležitý? Kdo ho pak nahradil?
Když mám čas stále Karla navštěvuji, bohužel bydlí trochu daleko. Pořád zkoumám, co ho dělá fascinujícím. A k tomu i ta neuvěřitelná tělesná síla. Ten muž uměl chodit po rukou, jako ty běháš po místnosti. Byl neuvěřitelně silný. Byl 'Mr. Southeast England' v silovém tréninku. Také tak vypadal. Byl to obr. Měřil skoro dva metry, byl široký, měl štíhlý pas a vážil 140/145 kg. Dokážeš si to představit?

Proč někdo zaútočí na někoho takového?
Je to jako u westernových hrdinů. Když se s ním utkáš, jeho bojová sláva se přenese na tebe! Někteří vyzyvatelé přišli i ve skupině a používali triky. A později mi vyprávěl zajímavé příběhy o tom, že měl před každým bojem strach. Že ta sebejistota byla pouze navenek, ale že byl dost chytrý na to, aby udeřil ve správný okamžik. Nikdo pro něj nikdy nebyl skutečnou hrozbou. Chytrý strach jsem si nikdy neuvědomoval, vždy mě imponovalo, že přesně věděl, kdy druhý vybuchne. Karl stál v pravý okamžik ve správném úhlu, takže se druhý nemohl skutečně dostat ke slovu.

Další osoba, která tě napadá?
Měl jsem učitele němčiny na večerním gymnáziu, doktora Brandtstättera, který mě také velmi ohromil. Byl také sportovně založený, a dodal mi sebevědomí tím, že mi dal jedničku z němčiny ještě než jsem si to zasloužil. Tím jsem se cítil zaván, abych tuto předběžnou známku odůvodnil po celou dobu, co jsem byl na střední škole. A také jsem dostal jedničku z latiny atd. Ten muž se postaral o to, abych dřel a nezklamal ho. Zajímal se také o silový trénink ke kterému jsem ho přivedl, když jsem cvičil na lavičce. Byl to velmi zajímavý člověk, ohromil mě.

A samozřejmě profesor Tiwald. A nebyl to jen teoretik. Sám se považoval za praktika. Dokázal ti vysvětlit všechny sporty, aniž by je kdy sám praktikoval. Učil lyžařské disciplíny, aniž by je sám dělal. Dokázal skupinu studentů naučit něco, co sám nikdy v životě nedělal, ale tak, že se to skutečně naučili.

Takže didaktický génius.
Ano. Dokázal se podívat, a přesně věděl, co je podstatné. Všechno to viděl. Bylo jednoduše fascinující, co ten muž dokázal. A zároveň byl dobrý v matematice. Byl schopen kritizovat Einsteinovy teorie. To všechno jsem samozřejmě četl. Když se jeho život chýlil ke konci, sám od sebe jsem mu slíbil, že si přečtu všechno, co napsal a co si myslel. Je to pořádný úkol, protože je to spousta knih a tisíce stránek. Před tím, než zemřel, mi vytvořil nákres, kdy, jak, kde a co myslel, a které myšlenky sledoval, a já jsem to zpracovával. Tedy, pořád to dělám. Takže mohu sledovat, jak se ke svým myšlenkám dostal.

To je velmi, velmi zajímavé. Závidím ti, že znáš takového člověka, obzvlášť když je váš vztah dlouhodobý.
Ano, velmi mě obohatil. Ještě s jeho podměty nejsem hotový. Pomohl mi také naplánovat iWingTsun. Přesně mi řekl: 'Pokud chceš vybudovat své vnitřní WingTsun, tedy pokud chceš transformovat svůj WingTsun, které je spíše vnější, na vnitřní, potřebuješ tyto ingredience. Toto máš, toto máš, to nemáš, ale můžeš to sehnat tam a tam. Jdi tam, a tam si to můžeš prohlédnout…'. Udělal mi plán, co potřebuji, co moje WT potřebuje, co má, co chybí.

I když to nikdy sám nepraktikoval?
Nikdy to nepraktikoval! Ale v myšlenkách cvičil formu dřevěném panáku. "Ahoj, dnes jsem cvičil formu dřevěném panáku a všiml jsem si následujícího," a já si pomyslel: "Oh, a jak to dělal?" Tak jsem se ho zeptal, a on odpověděl: "V myšlenkách!" Cvičil trénink v myšlenkách. Měl knihu od Yip Mana a k tomu film. Díky tomu si uvědomil, na co je třeba se zaměřit.

To je neuvěřitelné!
"Není důležitá ruka panáka," říká, "důležitý je prostor mezi pažemi, tam se musíš dostat." A pak mi přesně popsal, jak si to představuje. Šílené věci, které tam našl. Musím znovu prozkoumat, kde něco chybí, co už mám, ale ne dostatečně. Řekl mi přesně kde, u kterého stylu, u kterého čínského mistra si mohu něco vzít, a jaké knihy musím přečíst, abych to pochopil. Byl také velmi aktivní v zenovém buddhismu. Studoval zen a napsal svou disertační práci o zenu. Byl profesorem filozofie, psychologie, sportovních a pohybových věd. Nikdy jsem nepotkal někoho s tak rozsáhlým vzděláním, byl on. Také byl samouk. Jak mi přiznal, byl dyslektik. "Nedokážu napsat ani jedno slovo správně," přiznal. "Každé slovo jsem se naučil sám. Rozumím slovům jen v určitých souvislostech. Když říkám větu, musí být postavena určitým způsobem. Jinak nevím, co to je."

Vyvinul si také vlastní jazyk, aby to nikdo nepoznal. Lidé si jen všimli, že jeho řeč není snadno pochopitelná. A já jsem se nejprve musel ponořit do jeho jazyka, abych ho pochopil. I jeho slova byla postavena jednoduše, jako by tančila. Najednou tam udělal pauzu a začal něco. Víš, bylo to jako taková báseň. To všechno mělo význam a já se to snažil pochopit. A pak jsem to vše zapisoval.

"Ano, ale moje neštěstí nikdy netrvalo dlouho. Okamžitě se ta síla vrátila."

Otázka, kterou jsem ti chtěl určitě položit: Kdy jsi byl ve svém životě nejvíce nešťastný?
Nešťastný? Ano, to se stalo, ale jen velmi, velmi krátce. Nanejvýš jeden takový den, když jsem neprošel zkouškou na střední škole. Byl jsem nejprve na gymnáziu, kde jsme měli latinu a řečtinu, atd. A byl jsem vyloučen, protože jsem se nevhodně choval. Poté jsem šel na soukromé gymnázium, ale to zkrachovalo. Což se někdy u soukromých škol stává. A tak jsme museli skládat veřejnou zkoušku v deseti, dvaceti předmětech. Musel jsem dělat zkoušky na reálné škole před lidmi, které jsem neznal, u učitelů, které jsem nikdy neviděl. A to skutečně ve všech předmětech, které existovaly.

Tehdy to tak bylo. Ze všech jsem měl dobré známky. Jen ze zeměpisu ne. Nevyznal jsem se v Pomořansku, Pomořany a ve východních územích. A učitel, který mě v tomto předmětu zkoušel, byl emigrant nebo něco podobného, ​​a já na jeho otázky nebyl schopný odpovědět. Ani jsem ho nebral vážně. Nějaké podivné nížiny u Gdaňska? To mi přišlo legrační. Ve zkratce: dostal jsem šestku ze zeměpisu, a dvojku z němčiny, takže jsem neprošel. S šestkou to nešlo. Odešel jsem ze školy a přemýšlel jsem - kolik mi tehdy bylo, 16, 17 – chodil jsem tedy po okolí a přemýšlel, jestli se mám zabít. 

Poté jsem si pomyslel, že teď už nebudu dělat nic duševního, nyní se budu věnovat pouze silovému tréninku. To byl začátek, kdy jsem začal zvedat opravdu těžké váhy, jen váhy, od rána do večera. Dělal jsem svá bojová umění pět, šest hodin denně. A po půl roce jsem si uvědomil, že také potřebuji něco duševního, a tak začal jsem studovat angličtinu. Opravu, každý den čtyři, pět hodin na tlumočnické škole. Angličtina a španělština. Španělštinu jsem také dost rozvinul. Každý den dvě hodiny španělštiny, každý den dvě hodiny angličtiny, a několikrát týdně francouzština. Silový trénink, zápasil jsem s různými lidmi a tyto jazyky. To jsem dělal dva roky. Pak jsem byl zase nešťastný.

Když jsem se hlásil k policii a chtěl se stát policistou. Prodělal jsem lékařské vyšetření a někde něco našli, takže mě nechtěli vzít. To mě velmi ranilo. Pamatuji si, že jsem chodil přírodou a přemýšlel, zda je teď ten pravý okamžik na to, abych si vzal život.

Nenapadá tě, že tvoje nejnešťastnější okamžiky mají něco společného se zkouškami?
Ano, ano. A s nemocemi, ty jsou také takovým druhem zkoušek.

Kdybychom nyní položili stejnou otázku sto lidem, myslím že většina by pravděpodobně jmenovala smrt milované osoby nebo bolest ze ztráty lásky.
Ano, ale moje neštěstí nikdy netrvalo dlouho. Okamžitě se ta síla vrátila. Ano, kdy jsem se ještě cítil nešťastný? Samozřejmě když můj otec zemřel. Po jeho pohřbu jsem v noci přelezl hřbitovní zeď a měl s ním vnitřní dialog. Ten smutek trval nějakou dobu. Ale vždy jsem se s ním cítil být v kontaktu a pokračoval jsem v našich společných cvičeních bílé magie. Nějak jsem věřil, že se vrátí. Jinak jsem vlastně nikdy opravdu nepociťoval neštěstí po delší dobu.

V době když jsem začal s WT, jsem o tobě četl a dozvěděl se, že jsi velmi kontroverzní.
To doufám.

Existují lidé, kteří ti přísahali nepřátelství, přičemž si nedokážu představit, jaký závažný důvod bys jim k tomu mohl dát. Jak si tyto jejich pocity vysvětluješ? Jsou to projekce? Co to s tebou dělá? Jak se s tím vyrovnáváš?
Vysvětluji si to tím, že si to dobře zdůvodním. Vždy si říkám: "Oni mi závidí." S tím se vyrovnávám docela dobře, když si to představím. A hmm, k některým jsem se možná choval špatně. Možná. Přesně to nevím. V mládí jsem byl občas přeci jen trochu drsný.

No dobře, to už je nějaká doba. Odkud pochází tato kontroverznost? Je to prostě kvůli tvému úspěchu?
Může být.

Nebo jsi pro některé lidi určitý typ člověka autoritativní otcovské postavy, na které se vybijí, bez ohledu na to, co dělá?
To je také problém, protože má fotka visí na zdi v každé škole, takže mám lidi, kteří…

Mezi námi, je čas na novou fotku.
Teď vypadám lépe, že?

Ano, jednoznačně.
Můj obrázek visí na zdi a já jsem zažil lidi, kteří šli na policii a říkali, že jim dávám příkazy prostřednictvím svého obrázku na zdi a nutím je, aby dělali něco špatného.

Skutečně?
Ne. To se opravdu nestalo.

Spisovatel Thomas Glavinic 

Jak vidíš současný svět z pohledu politiky? Jak vidíš Německo, a kam si myslíš že směřuje?
Až do Silvestra minulého roku jsem si myslel, že se o politiku vůbec nezajímám, tedy o takové 'idiotství', jak říkají Řekové. Byl jsem o politiky oproštěný. Nikdy jsem se o politiku vůbec nezajímal, ani jsem nevolil. Leda že by byli volby poštou. Myslel jsem si, že můj hlas stejně nic nezmění, o žádnou stranu jsem neměl zájem. Kdybys mě donutil, pravděpodobně bych volil CDU, protože je volil také můj otec. Až od Silvestra jsem si uvědomil, že něco není v pořádku. Konkrétně v Kolíně. Osobně jsem o tom mluvil s lidmi, kteří mají přístup k informacím. Začalo mě to zajímat. Především bezpečnostní politika. A začal jsem se velmi vztekle vyjadřovat na twitru.

Nyní už jsem se uklidnil, protože si uvědomuji, že to všechno asi nic nezmění. Nedávno jsem znovu četl "Vladaře" od Machiavelliho a tam se píše, že kdo se postaví proti duchu doby, již prohrál. Nechci se stavět proti duchu doby. Nejprve se podívat, co se tady děje. Pokud to všechno půjde dobře, z mého úhlu pohledu, pak nemusím dělat nic. A pokud to dále půjde špatným směrem, pak s tím stejně nemohu nic dělat. Takže nic nedělám. Jen pokračuji v tweetování toho co jsem někde našel, protože mi to přijde zajímavé, a max. občas něco komentuju, pokud jde o bezpečnost. Ale se nechci, tou hloupou politikou znovu nechat rozčílit.

Kde vidíš Německo za dvacet let?
Řekněme, že nevím. Samozřejmě stále doufám, uvidíme co z toho vzejde. Zůstanu zde a zhasnu světlo jako poslední.

Teď jsme u zábavné části. Kdybys sem mohl přivést tři lidi, ať už mrtvé nebo živé, aby jsi s nimi mohl mluvit, kdo by to byl?
Můj otec nebo moje matka, jinak mě nikdo jiný nenapadá. Počkej, samozřejmě Horst Tiwald. Ukázal bych mu, co všechno jsem mezitím objevil.

Takže nemáš zájem mluvit s Ghandím nebo Ježíšem?
Ne, vlastně ne. V tuto chvíli mám kolem sebe velmi zajímavé lidi, se kterými vedu hluboké rozhovory o věcech, které mě posunují dál. Všichni jsou to Číňané a jsou výjimeční.

Ale ty si nechceš třeba zatrénovat s mladým Yip Manem?
Asi ne. Myslím, že byl prostě příliš mladý na to, aby měl zájem o to, co mě teď zajímá. Byl to teenager, když se učil.

Kdybys teď potkal vílu a měl tři přání, jaká by to byla?
Abych měl dostatek času, to by bylo mé hlavní přání. Abych měl čas na to naučit se vše, co si myslím, že musím vědět.

Na kolik století to odhaduješ?
Už to nebude trvat dlouho. Myslím, že potřebuji dobré 3 až 10 let při plném zdraví, abych to mohl dotáhnout. Myslím, že většinu vědomostí už mám, ale musím si s tím ještě trochu pohrávat, experimentovat. Potřebuji ještě trochu času, abych dotáhl své iWT do konce.

Dobře, to je jedno přání. Ještě dvě. Nebo je nepotřebuješ?
To je to nejdůležitější. Samozřejmě, ať se mé rodině, a těm kteří jsou mi blízcí, daří dobře. Vlastně jsem naprosto spokojený.

Jsi celkově spokojený člověk.
To opravdu jsem.

Pomáhá ti bojové umění, stejně jako některým lidem pomáhá meditace? Nebo má bojové umění to meditační a kontemplativní v sobě?
Pravděpodobně něco takového. Myslím, že jsem velmi spokojený, mám všechno, co si přeji.

Máš nějaké životní rady pro své mladé studenty?
Čistit mezizubní prostory! Na to nesmíme zapomínat. Měli by si čistit mezizubní prostory každé ráno.

To pro některé bude průlom.
To je velmi důležité, na to jsem chtěl určitě upozornit. Mezizubní prostory jsou téměř tou nejdůležitější věcí.

Moc ti děkuji za rozhovor, milý Sifu!

Fotografie: André Walther